Cancer

4. listopadu 2017 v 0:00 | Uke |  Jednorázové
Já vím že je ten konec takový useknutý, ale vážně jsem nevěděla jak to ukončit aby to byl happyend.
Nejdřív jsem chtěla sadend, ale nakonec jsem si to rozmyslela. :D
Tuhle povídku jsem se rozhodla napsat pro to že jsem se potřebovala vypsat ze svých pocitů.
Tak nějak vím co Naruto v této povídce cítí a jak na tom je…
Příště to bude něco veselejšího. :D

Věnování: Všem kdo tuto povídku čte.






Seděl jsem ve školní lavici a snažil se svou pozornost věnovat učiteli který vykládal novou látku. Jenže můj pohled stále tíhnul k oknu. Pohled na deštivou oblohu mě jakýmsi způsobem uklidňoval, vždy jsem měl blíž k dešti a větru. Ne že by se mi nelíbilo když svítí sluníčko a je tak teplo, ale to jsou pak všude lidi a to už se mi tak nelíbí. "Naruto." Jméno vycházející z učitelův úst mě vrátí zpět do reality. "Omlouvám se, už se to nestane." Zamumlám svou naučenou frázi a začnu si dopisovat zápisky které byli promítané na tabuli. "Jistě, pokud se nepletu tak po téhle hodině u mě v kabinetu." S povzdechem kývnu na souhlas. Ono ani nic jiného mi nezbývalo.

Když skončila hodina zabalil jsem si věci do batohu a rozešel jsem se k učitelskému stolu. "Tak pojď." Usměje se na mě vlídně a já se i s ním rozjedu k jeho kabinet. Jakmile se za námi zavřou dveře Kakashi si z tváře stáhne masku a posadí se do svého křesla. "Jestli máš nějaké splíny, proč mi to neřekneš, Naruto?" Zeptá se mě a natáhne ke mně ruku. S tichým povzdechem jí příjmu a sednu si mu na klín. "Máma, je na to hůř a hůř." Zašeptam a opřu si čelo o jeho ramena. "Ukaž mi ruce." Rozkáže mi a já na to jen záporně zakroutím hlavou, ale on mi sám vyhrne rukávy od mikiny a lehce se zamračí. "Něco jsem ti o tomhle snad říkal ne?" Pořád mluvil v klidu a v jeho hlase šla jasně slyšet zloba. Na obou zápěstí se táhli šrámy, některé týden staré, ale některé i den. Nechtěl jsem se zabit, jen cítit bolest a tak zapomenout na to vše co se děje kolem mě.

Ve svých třinácti letech jsem přišel o otce který zemřel na rakovinu plic a teď ve svých sedmnácti ztrácím matku která umírá na stejnou nemoc. Nic by na tom nebylo kdyby se rakovina nerozšířila po celém těle. Den ode dne je to hroší a jindy usmívajíce se matka se proměnila na sotva chodící tělo plné bolesti kterou samozřejmě zapírá. Každý ovšem ví že rakovina je zákeřná nemoc a bere vše aniž by se ohlížela jestli to někomu ublíží nebo ne a prostě vám vezme to nejdůležitější co v životě máme.
"Promiň, ale pomáhá mi to."
Zašeptám hlasem prosáklý bolestí. "Pomůžu ti." Zašeptá mi do ucha a s něžností mě položí na gauč kde jsme to dělali už tolikrát že to ani nespočítám na obou rukách. "Kakashi." Vydechnu a přitáhnu si ho polibku ve kterém cítím všechnu jeho lásku. Jeho ruce se rozutekly po celém mém těle a mě nezbývalo nic jiného než nad tím příjemným pocitem přivřít oči a vybídnout se mu jak nějaká laciná štětka. "Všechno bude dobré." Ubezpečí mě i když oba víme že nebude. Nikdy to už nebude dobré…

"Kakashi!" Vykřiknu slastně když do mě pronikne svým velkým penisem. Jeho hřejivé dlaně jsem měl položené na bocích aby si mě udržel na místě a mohl tak bez problému přirážet do mého těla. "Tiše, nejsme tu sami." Zasměje se a já zrudnu jak to nejzralejší rajčátko.
Všechno se stalo hrozně rychle, pamatuju si jen hezký pocit a pak jen to jak ležím nahý vedle teplého těla. Bylo už pět hodin a já se od toho těla musel vzdálit. "Musím už jít, chci se stavit ještě u mámy." Oznámím svému učiteli se kterým každý den spím a začnu se oblékat. "Co kdybych šel s tebou?" Chytí mě za ruku a podívá se mi do tváře. "Aspoň si tě pohlídám." Jeho pohled sjede k mé ruce která je plná šrámu a ran.

Nakonec jsem v půl šesté stál u mámy postele a držel jí za ruku. Kakashi zůstal před pokojem aby nám prý nechal soukromí za což mu jsem vděčný. "Dneska ve škole byla celkem nuda, jako vždycky." Zasměju se a pohladím jí po tváři. Byla hrozně vyhublá, jelikož nechtěla jíst tak se jí potrava musela dávat kapačkou, ale lepší by bylo kdyby jedla. I kdyby snědla jen blbou lžičku jogurt byl by to krok v před. "Škola je důležitá." Zašeptá těžce a z posledních sil se na mě usměje.
Se slzami v očích jsem se díval jak z jejího těla odchází život a přitom proklínal tenhle svět. Jestli bůh existuje proč mi tohle dělá? Za co mě trestá? Vždy jsem se snažil dělat dobré věci a takhle se mi to vrací? "Odpočívej v pokoji." První slza mi stekla po tváři a další, sotva jsem přes ty slané kapky viděl, ale sklonil jsem se k její nádherné tváři a naposledy jí políbil na tvář.


-O pět dní později.-

Myslel jsem že to zvládnu, ale ztráta matky mě opravdu vzala. Od mojí ztráty jsem nevytáhl paty z domu a jediné co jsem znal byla postel, léky na depresi a žiletka. Kakashi se mě snažil vytáhnut ven na procházku do lesa abych si pročistil hlavu, ale já to odmítl a dál jsem ležel ve své posteli jako mrtvola.
"Naruto, pojď mi otevřít!" Zabuší na dveře můj učitel a já se s povzdechem vybalím z deky a dojdu mu otevřít. "Co je?" Zamumlám, místo odpovědi se mi nacpe do bytu. "Vím že ty zemřela matka Naruto, ale přeci si kvůli tomu nemůžeš zničit život! Školní rada uvažuje o tom že tě za tvou vysokou absenci vyhodí!" Začne na mě řvát a já jen s povzdechem zavřu dveře. "Až ti zemřou rodiče tak jako mě tak pak si na mě můžeš řvát! "
"Náhodou vím jaké to je!" Chytí mě za ruce a přitáhne si mě k sobě. "Když mi bylo deset let tak mi rodiče zabili, zabili je přímo přede mnou." Ušklíbne se a zakloní mi hlavu tak abych mu viděl do tváře. "To je mi líto." Zašeptám. "Byl jsem na tom tak jako, ale postupem času jsem se s tím naučil žít. Proto tě prosím. Oblékni se a pojď ven. Potřebuješ se nadýchat čerstvého vzduchu a ne sedět doma."

Nakonec utekli tři roky a já s odřenýma ušima vyšel střední školu.
Kakashi mě z toho všeho vytáhl, ale pořád se mé myšlenky obraceli na mé depresivní období a skoro každou noc jsem probrečel jak mi chyběla, ale vždy když mě objal tělem se mi rozlilo teplo a já věděl že všechno bude v pořádku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Majo Majo | Web | 4. listopadu 2017 v 13:50 | Reagovat

Chudák Naruto, to muselo být hrozne :/ něco takového by neměl nikdo zažít :/ aspoň že měl Kakashiho, který se ó něj postaral a zajistil, aby se úplně nepodriznul :) jsem ráda, že se z toho nakonec dostal, ale je jasné, že takové vzpomínky ho budou provázet po celý život :/

2 ivana-chan ivana-chan | E-mail | 5. listopadu 2017 v 18:14 | Reagovat

krasne a depresivne zaroven. na 100% suhlasim s majo. esteze ma kakashiho... pises naozaj krasne. :-PPPP

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama